Hitchhiking

Proč jsem se během cestování na Novém Zélandu rozhodla pro stopování?

A proč jsme si s kamarádkou dělávaly srandu, že Nový Zéland je země kuželářů?

,, Mají ve znaku kapradí, ale měli by si tam dát spíš kužel.´´

směje se Klárka, která se mnou procestovala část severního ostrova a v každé situaci tak nějak věděla, co říct.

V důsledku častého zemětřesení či sesuvů půdy se vám jako účastníkovi silničního provozu častokrát stane, že jedete po rovné silnici a najednou se před vámi objeví obrovská díra do propasti. 

Jediné, co Vás dělí od zřícení se s autem do velké černé díry je kužel. 

Je možné se přepravovat vlakem nebo autobusem?

Na severním ostrově Nového Zélandu se to dá mezi velkými městy s hromadnou dopravou ještě nějak vymyslet, na jižním ostrově jste ale bez auta odkázáni sami na sebe.

Tedy vlastně na ostatní.

Pokud jste v roli hitchhikera.

Hra začíná!

Když jsme s Klárkou tenkrát přiletěly, potkaly jsme během našeho road tripu na jedné farmě uprostřed ničeho Kačku.
Stopařka, která měla sotva 20 let. Její stan byl postavený kousek od našeho auta.
Bylo zrovna období dešťů. Místní říkali, že takhle špatné počasí nepamatují. Pršelo už asi sedm dní v kuse.

Kačka měla přes svůj obytný přístřešek přehozenou nepromokavou plachtu a jediné co měla v batohu na jídlo bylo burákové máslo a ovesné vločky.

Tahle mladá holka sršela optimismem.

Není cestovatel jako cestovatel.

Okamžitě ve mě vzbudila velký respekt.

S velkou bombou na vaření, zásobami jídla a plnou nádrží naše situace najednou nevypadala tak zle jak se z prvopočátku zdálo.
V podstatě jsme si ve srovnání tady s tou mladou holkou žily v našem zapařeném autě jako bohyně.

Člověk míní, život mění.

A tak jak jsme v životě jednou nahoře a jednou dole, já byla pár měsíců na to, vlivem okolností a nezvratných událostí, holka, která má jenom stan, pláštěnku a baťoh taky.

To asi abych se na těch cestách nenudila.

Hitchhiking je často spojován s dobrodružstvím, spontánností a setkáváním se s novými lidmi.

Pro některé je to také ekonomický způsob cestování.

V každém správném příběhu musí přijít zápletka. A tak, aby nebyla moc velká nuda, auto mi vypovědělo službu přesně v nejméně vhodnou dobu.

Rozuzlení?

Hitschiking.

Ze dne na den přestávám být Paní své situace.

Přesto pevně rozhodnutá se nevzdat.

Často se uvádí, že statečný člověk není ten, kdo se nebojí, ale ten kdo i přes svůj strach učiní mnohdy riskantní rozhodnutí vykročit někam, kde ještě nebyl. Nahlédnout za oponu vlastních obav a zbourat domnělá přesvědčení, že něco udělat nemůže nebo že to nejde.

Ráda bych se tu teď pasovala do role odvážlivce, ale fakt je ten, že jsem vlastně moc nevěděla co dělám. 

Všechno se to začalo odehrávat náhle tak nějak samo a já jenom naskočila do nějakého rychlého proudu událostí, až jsem najednou neměla jinou možnost.

,, Ty jdeš normálně zkusit štěstí k silnici.´´

Směje se mi kamarád, který mi z auta vytahuje baťoh a opatrně mi ho pomáhá nasadit tak, abych se pod tíhou svých věcí celá nepřevrátila. 

Ze začátku jsme takto cestovaly ve dvou. 

Barča už byla protřelejší.

Já jenom s očima vytřeštěnýma následovala její kroky.

,, Tak jdeme?´´

Ptám se, když dopíjím kávu a ještě než stihne cokoliv odpovědět, začnu se zvedat od stolu.

,, A ty víš, kdy jede autobus?´´

,,Jaký autobus, chtěly jsme stopovat nebo ne?´´

,,Ty chceš snad stopovat uprostřed města? Tady ti nikdo nezastaví, musíme popojet městským autobusem a tam je větší pravděpodobnost, že se nad námi někdo smiluje.´´

Musím uznat, že to dává smysl. 

Městský autobus jezdí každých 15 minut a my se tak velice brzy nacházíme na místě určení. 

Konečně!

Jsem lehce nervózní a hrozně nedočkavá!

Mám nachystaný svůj palec a nebojím se ho použít!

Navíc se mi hlavou honí spoustu otázek.

,, Kdo nám asi zastaví? Nebude mu vadit kolik máme věcí? Zvládneme s ním vést celou dobu rozhovor v angličtině nebo bude trapné ticho?´´

,, Haloo!´´

Doslova sebou cuknu, když se na krátkou dobu odtrhnu od svých myšlenek. 

Zjistím, že na mě Barča mluví. 

,,Tady to taky nepůjde.´´

,,Žádné auto nezastaví, nemá kde, vidíš tamhle tu zatáčku, je to nebezpečné. ´´

,,Vždycky se musíš vžít do role řidiče. ´´

Koukám na ní a bez odmlouvání pochoduju dál. 

Hlavou se mi honí například i to, jak s takto těžkým batohem zvládnu jít několikadenní trek v horách, když už teď se na rovné cestě sotva vleču.

Místo, kde je dlouhá rovná silnice a kousek za námi malé prostranství coby odpočívadlo se konečně jeví jako naše vhodné stanoviště, které jsme hledaly.

Když zastavuje první auto, musím se pousmát.

Je to malý třídveřák a navíc plný všeho možného i nemožného pracovního nářadí.

Mladý muž elegantně vyskočí z auta a začne své věci odnášet do kufru, tak abychom se tam všichni vešli. 

Během celé cesty si potom povídáme. 

Zjistíme, že stopování mu je samotnému víc než vlastní. Jeho přítelkyně jde zrovna trek, na který my se právě vydáváme. 

Když se zpětně ohlédnu, nevěřila bych, kolik lidí, které jsem během stopování na cestách potkala, měli s tímto druhem cestování už nějakou zkušenost.

Musím říct, že jsem měla štěstí opravdu na úžasné lidi.

Jedna paní si dokonce zajela, aby nás odvezla do vedlejšího města.

Myslím, že o nás měla tenkrát strach. Začínalo se pomalu stmívat a tak pro svůj klid na duši se nám rozhodla raději pomoct.

Vzpomínám, jak jsme seděly na korbě a zkracovaly si tak zdlouhavou prašnou cestu. Ten den nás čekalo dalších 20 km v plné zbroji, pomoc v podobě svezení jsme obě víc než uvítaly.

Během svých cest jsem postupně přišla na to, že nejlepší věci se staly, když jsem je absolutně neplánovala!

Při cestování s vlastním autem se nikdy nestane, že si stopnete rodinu, která Vás zaveze tam, kam potřebujete, v pekárně Vám koupí snídani a potom Vás sveze na člunu u jednoho z nejznámějších a nejkrásnějších jezer na jižním ostrově.

Nelsen Likes!

Je to obrovské modré jezero s průhlednou vodou. Dominantou toho všeho, kam jen oko dohlédne, jsou překrásné vysoké hory.

Projeli jsme se k vodopádům a užili si atmosféru těch dechberoucích okamžiků ze středu jezera samotného. 

Je to úplně něco jiného, než si zaplatit turistický zážitek.

Tyto autentické okouzlující momenty byly jenom naše. 

Necestovala jsem celou dobu ale jenom s Barčou. 

Nejúčinnější metoda je kombinování stopování, dostupných autobusů a průběžného sledování skupin na facebooku, kde čas od času někdo hledá spolupasažéra. 

Přesto, že to je do jisté míry výstup z komfortní zóny, tenhle způsob cestování mi perfektně vyhovoval. 

Dovolili jste si někdy prostě nic neřešit ani neplánovat?

Ono to fungovalo!

Hakuna Matata.

Sedím v Queenstawnu se svým baťohem, trekovými holemi a kávou. Do posledního momentu nevím jestli si zaplatit předražený hostel na další noc nebo zabookovat ještě dražší letenku do Whangarei. 

Whangarei je 1 700 km vzdálené město.

Čeká tam na mně moje staré auto, do kterého jsem odmítla dávat další peníze, aby prošlo technickou kontrolou.

Teď jsem se musela vrátit na místo činu a danou záležitost dořešit.

Intuice i aktuální zůstatek na bankovním účtu nekompromisně ohlašují, že je zase čas začít pracovat.

Slunce nad mojí hlavou začíná pomalu ohlašovat čas oběda a já nemám tušení, kde strávím dnešní noc. 

Barča tam někde v horách vždycky říkávala: ,,Všechno už je za nás dávno vyřešené.´´ 

Něco mi tenkrát říkalo, že tu letenku kupovat ještě nemám.

O pár minut později jedna Češka přidala příspěvek do skupiny na facebooku, že hledá někoho, kdo se s ní složí na benzín a že druhý den vyjíždí z Queenstown do Whangarei.

Tu noc jsem přespala u kamarádky z Chile. Tu jsem potkala během sezónních prací na kiwi.

Narazily jsme na sebe úplně náhodou asi hodinu po tom. 

A druhý den ráno začal náš dívčí road trip!

Holka s rajčaty aneb ,,zelenina je kámoš.´´

Takový ,,parťák´´ není v případě sólo cestovatelů nic neobvyklého.

Alespoň si člověk nemusí při dlouhých zimních večerech povídat sám se sebou.
Viděla jsem nejrůznější talismany, plyšáky a sama jsem osobně přemýšlela nad výrobou Wilsona. Stejného jakého je možné vidět ve filmu Trosečník s Tomem Hanksem.
Fantazii se meze nekladou.
Spousta lidí si bude klepat na čelo.
Je to ale velmi důležitá neopomenutelná součást takového pravého novozelandkého tripu.

Kdo nemá pojmenovaného auto a svého originálního parťáka, jako by nebyl!

Rajčata mě přesto nepřestávala fascinovat.

No a vrcholem toho všeho byl Pan avokádo!

Dana tu zeleninu v každém kempu nejprve vytáhla z auta ven na čerstvý vzduch a pak nalila víno.

Chci Danči touto cestou moc poděkovat. Její energie, chuť do života, nadšení pro cestování….vryla se mi pod kůži asi tak jako mé tetování ztracené Dory a náš třídenní roat trip je pro mě jen dalším neopomenutelným důkazem toho, že i cesta je cíl.

,, Takže jenom jezdíš a nevíš kam a necháváš se vozit?´´
shrnul perfektně jednou větou celou situaci můj racionální kamarád.

Ano, přesně takhle to bylo!

A nic bych neměnila.

Bylo na tom až něco magického, jak na sebe jednotlivé komponenty a události dokázaly plynule navazovat.

Jeden den sedím sama s batohem a svými trekovými holemi v cukrárně a brečím.

Hike, který jsem chtěla jít, byl na mě moc velké sousto, tak do sebe láduju alespoň pořádný kus čokoládového dortu. Ten na rozdíl od sedmidenního náročného hiku pokořit můžu.

Druhý den ráno mě přímo v hostelu, vyzvedává Honza.

Vyrážíme na další cestu.

V Kaikouře vidíme během jednoho dne z lodě, na kterou jsme se vypravili, lachtany, delfíny, kosatky i ocas samotné velryby.

Tenkrát mi došlo, že když se jedny dveře zavřou, další se otevírají.

Těch pár dní s Honzou na cestách mi vlilo novou krev do žil a uvědomila jsem si, že moje možnosti jsou neomezené.

Vždycky jsem si sebou vozila malý stan pro jednoho člověka. V koutku své duše jsem doufala, že nezačne pršet, protože jsem neměla nejmenší ponětí kolik toho taková plachta, kde se nešlo ani posadit, vlastně vydrží.

,,Bydlím v autě, ale nejsem prase!´´

Další nezapomenutelný však pravdivý výrok.

Honza nejenže razil tohle heslo, ale pravidelně mi to dokazoval svými činy.
Na rozdíl od Dany nevozil rajčata ani avokádo, ale zase měl auto jako ze škatulky.
Bylo to jako přijít k někomu do obýváku.
Všechny věci měly své místo.

Vždycky měl po ruce navlhčené ubrousky, které se používaly několikrát denně prakticky na všechno a jeho vidličky, nože i lžičky v jasu slunečních paprsků jen zářily.

Co člověk to originál a trošku jiný styl cestování. 

Při vzpomínce na své cestování v mém autě a ten neuvěřitelný chaos jsem ráda, že to Honza neviděl.

Cestovat s různými lidmi je zkrátka vtipné a obohacující.

A co si odnáším ze svých cest jako ponaučení pro příště?

,, Odlož problémy na pozítří a máš dva dny volna.´´

Díky za to, že můžu

Andrea Doláková