Vnitřní síla

,,Žena může dělat všechno,´´ slyším říkat Janet a pak už jenom vidím, jak rozmotává plachty a jachta nabírá na rychlosti.

,,Hlavně se pořádně drž !´´

Společně s Annou se na sebe podíváme.

Mám se bát?

Ten zážitek je neskutečný.

Když Janet pozoruji, přemýšlím, jak může takhle jemná drobná žena korigovat celou loď.

Přesně ví, co má dělat, běhá s bosýma nohama sem a tam, tahá za provazy a deleguje Marka, který na rozdíl od nás s Annou jejím pokynům rozumí.

,, Taky se občas bojím,´´ přizná po té, co už jsme bezpečně ukotveni.

Společně s Markem si z nás zpětně utahují, že boty nemají právě proto, že se v nich špatně plave.

Je období zimy, vítr je studený a o koupání tady nikdo ani v nejmenším nepřemýšlel.

Brrrr.

Celkově kiwi lidé mají smysl pro humor.

,, Mimochodem, asi je něco s motorem.´´

Vypadá to ale, že jediné, co je na tom trápí nejvíc je, že se nedostaneme do hospody pro námořníky v přístavu.

Když Janet začne vytahovat čtvrtou flašku vína ze svých tajných zásob, jeví se, že jsme zažehnali problém a všichni jsou spokojeni.

Noc na lodi je nádherná, jedním slovem prostě nepopsatelná.

Jestli bych si na něco zvykla, tak jsou to přesně tyto večery.

Kulatý měsíc nad hlavou, šumění moře a nezapomenutelná atmosféra fajn lidí, kterou jsme si vytvořili.

Když se večer probudím, všimnu si, že se venku trochu blýská.

Není nebezpečné spát v bouřce na lodi?: ptám se ráno.

,,To by jsme museli být blízko ke skále. ´´

Když se po očku podívám na útes vedle kterého máme ukotvenou loď, Mark na mě jen zamrká a dodá:

,, To nebyla bouřka.´´

Práh toho co už je nebezpečné a co je zcela v normě je od nás Evropanů diametrálně odlišný.

S kamarádem jsme si často dělávali srandu, že když nám místní lidé o treku na Jižním ostrově řeknou, že je jednoduchý, znamená to pro nás, že tam můžeme jít.

Jenom se u toho pravděpodobně dost zapotíme.

Pokud ale řeknou, že je náročný,

rozhodně nechodit, protože v takovém případě tam zcela jistě někde zahynete a už Vás nikdy nenajdou.

Je to myšleno samozřejmě s nadsázkou.

Nutno říct, že já jsem na tom se schopností pohybu ve vysokých horách na nekomfortních nezpevněných místech dost na štíru, což máme asi v rodině, ale i tak si myslím, že místní lidé jsou v tomhle ohledu zkrátka tak nějak salámisti.

Vzpomínám si, když jsme z lodě stoupali na kopec, kde na konci treku bylo potřeba zapojit trochu lezeckých dovedností.

Zatímco my jsme se s kamarádem Wolkrem sotva vyškrábali nahoru a já potřebovala dva chlapy k tomu, abych se neskutálela jako brambora zpátky až někam k pláži, Janet ladně vyskákala celý trek bez bot až na samý vrchol a ještě ochotně pomáhala dalším mně podobným evropským turistkám nahoru.

Je typická kiwačka.

Její rodiče žijí v malém domku na pláži v Northlandu. Během života hodně cestovali a ve volném čase brázdili břehy novozelandských pláží na lodi.

Jejich dcera tuhle vášeň podědila.

Láska k moři, objevování nových míst, čtení z map a stálé učení se v praxi jak nejlíp ovládat svou loď, jí ve volných chvílích, když zrovna nesedí ve škole ve své kanceláři, kde pracuje jako účetní velice naplňuje.

Je to máma 3 synů, kteří podědili lásku k přírodě, pohybu i vášeň pro cestování.

Skvělá manželka, účetní i organizátorka.

Společně s manželem vybudovali a řídí vlastní firmu.

Jsou to otevření lidé, kteří si umí užívat život, ochotní kdykoliv komukoliv pomoct a jsou si vědomi toho, že na plnění si snů není pozdě nikdy a tak podle toho tak i žijí a doufám, že i inspirují další jedince.

,, Jak si myslíš, že vypadá bojovník za lepší svět?´´

Ptá se mě jeden den během našich hlubokých konverzací v hostelu v Kerikeri Max.

,, Silný člověk není rytíř s mečem a brněním.´´

V tarotových kartách je síla vyznačena jako karta ženy.

Žena, která s důvěrou a pokorou hladí lva.

Nebojí se.

Nepřemýšlí nad tím, že je nebezpečný.

Je jemná a pečující.

Se srdcem na dlani.

Ve své ženské něžné energii.

Přesto odvážná.

Lev se nechává hladit a předává tak svou vnitřní energii a životní sílu žene.

A tak právě spolu po boku vytváří silnou dvojici!

Za to pomyslné brnění se občas schováváme, protože se bojíme.

Bojíme se mluvit o svých emocích, ukázat nebo projevit svou autenticitu a otevřít své srdce.

Kdysi se mi vryl pod kůži jeden citát.

,,Život je jevištěm, na kterém musíš stát, i když ti srdce krvácí, tvář se ti musí smát.´´

Moje mamka ho měla napsaný v jednom ve svých deníků, který si vedla, když byla sama teeneger.

Taky měla ráda citáty.

Tento byl dokonce podtržený.

Já jsem ten její deník znala tehdy z paměti.

Ve chvíli, kdy si ten, co měl zůstat, ráčil odejít, probudila v sobě svou silnou ženu, která má dvě práce, zvládá domácnost a chod rodiny.

Když jí život začal házet klacky pod nohy, stála na svých nohách pevněji než kdy dřív.

Když se okolnosti stávaly vrtkavými a nevyzpytatelnými, tak jako divoká řeka, postavila most.

A pak na pevných základech budovala lepší život, který dnes má.

Který si právem zaslouží.

Já s tím citátem už dneska ale nesouhlasím.

Odložit pomyslnou masku, zahodit meč či vzdát se brnění chce odvahu.

Vykročit ze své komfortní zóny, otevřít své srdce, mluvit o svých emocích, riskovat, že nebudou obětovány, jít do společnosti a být sám sebou bez strachu, že nebudeme přijmuti či podívat se tváří v tvář do očí svému vlastnímu strachu a obavám?

Chce to kuráž!

Ochočit si toho pomyslného lva.

Žít svou vnitřní pravdu, naplněný život, být tu pro ostatní a hlavně si sám sobě dovolit tu vnitřní svobodu.

Můžeme potom tím vnitřním světlem, které v sobě objevíme ozařovat cestu i pro ostatní.

Max je vegetarián, člověk na správném místě a charakterizovala bych ho jako takového toho typického něžného muže.

Možná to bude tím francouzským přízvukem, který nezapře.

Pamatuji si, jak se na mě díval a s úsměvem souhlasně přikyvoval.

No vlastně ta situace reálně v podání mé stále ještě dost špatné angličtiny vypadala trochu jinak.

Přesto jsme věděli, že si rozumíme.

Pamatuji si, jak jsem ho přemlouvala, aby mi francouzsky četl.

V tu chvíli mi bylo jedno o čem.

Francouzština je prostě nádherný jazyk.

Mimochodem hovno se řekne francouzsky MERDE.

,,Hovnooo, ¨ křičí Janet a směje se na celé kolo, tleská rukama a raduje se, že umí jedno české slovo.

Její slovíčko k nám formou ozvěny doputuje nazpět a ona září štěstím, že si to pamatuje.

Teď už tohle slovo může použít kdykoli!

Jane je žena, která nepostrádá chuť k životu.

Nezištně jsou spolu s její rodinou ochotni podat komukoliv pomocnou ruku.

Tenkrát jsem nemohla se svým rozbitým autem uvíznou na lepším místě.

Někdy za nás sám život napíše lepší scénář, než si sami dokážeme představit.

,,Jestli chceš, můžeš zůstat s námi v domě až nebudeš mít auto,´´ nabídl mi tenkrát její muž Murray.

A tak jsem se stala na krátký čas součástí chodu rodiny a začalo přátelství, které trvá.

Vzpomínám, kdy jsem s ní před domem čistila od plevele průzračnou řeku, která stékala z horských pramenů.

Na společné trhání meruněk a výrobu nejrůznějších džemů a marmelád, což připomínalo občas never ending story, z čehož jsme si dělávali vždycky srandu.

Na procházky s Rexem.

Na běhání, kdy měla Janet vyhraněný celý jeden pokoj pro medaile a pořadová čísla
z nejrůznějších maratonů a půlmaratonů, které za svůj život s jejím mužem společně absolvovali a já když jsem tu místnost uviděla, věděla jsem, že takový pokoj chci jednou taky!

No a pak jsou tady společné výlety a večery – velká, převeliká spousta jídla, vína a srandy s dalšími přáteli, kteří spali ve svých vanech za domem.

Na rozloučenou jsem dostala od Janet červené náušnice s nápisem Mana Wahine.

Překlad je maorsky ,,silná žena“.

S těmito krásnými náušnicemi moje nová cesta do Austrálie, půjde určitě hladce.

Proč právě tam?

Jaký by to byl konec příběhu, kdyby Dory nedoputovala až do Sydney!

MANA WAHINE

Díky za to, že můžu

Andrea Doláková