Boat Men

Jestli čtete tyto řádky a říkáte si, že se můj blog začíná podobat pohádkovému příběhu, mohu vás bezpečně ujistit, že to tak opravdu je.

Právě pohádky nám mohou být i v dospěláckém věku velkou studnou inspirace.

Do světa se pohádkové bytosti vydávají na zkušenou.

Většinou se všechny pohádky zakládají na tom, že:

Bez práce nejsou koláče.
Pýcha předchází pád.
Kdo se bojí, nesmí do lesa.
S upřímností nejdál dojdeš.

A tak podobně.

A pak tam máme hodně kladných a záporných postav.

Častokrát se vydává hlavní hrdina na dalekou cestu s pouhým ranečkem.

Motivací může být nalezení ztraceného pokladu.

Je potřeba projít černým lesem a překročit sedmero hor a řek.

Ani tak ale celý příběh nekončí.

Cesta většinou není jednoduchá, jakmile se na ni ale vydáte, není cesty zpět.

Potkáváte nejrůznější postavy, často se s nimi pojí rady, pomoc či ponaučení, aby hlavního hrdinu nasměrovaly tím správným směrem.

Hrdina v pohádce často nemá plán cesty.

Jde takříkajíc, kam ho nohy nesou.

Po zdolání dlouhé cesty, na které prochází nejrůznějšími zkouškami v podobě laskavosti, pokory a vytrvalosti, prochází vnitřní transformační proměnou, která na konci vede až k překonání strachů.

Po překonání strachu přichází odměna s ukončením příběhu: žili šťastně až do smrti.

Celý příběh se pak uzavírá.

Bohužel i v dnešní emancipované době stále ještě spousta mužů očekává, že budeme spát sto let nebo čekat, než se chrabrý hrdina takříkajíc doslova na poslední chvíli objeví a nás tak sedmihlavá saň nesežere. 😀

Pohádkové bytosti, které jsou rozmístěny na cestě takového poutníka, jsou podstatnou a nedílnou součástí příběhu. Mohou být víc než klíčové pro následující dějství.

Rozdíl je v tom, že ty pozoruhodné stvoření, o kterých píšu já, jsou reální lidé z masa a kostí, které jsem opravdu potkala na své osobní, transformační a dobrodružné cestě.

Muž, který žije na lodi.

Do toho občas přiloží ruku k dílu u pasoucích se krav.

To, aby si vydělal na teplou sprchu. Vzpomínám si, kdy jsme společně s přáteli zůstali na té jeho lodi přes noc.

Celý den jsme se plavili podél pobřeží, zúčastnili se závodů v plachtění, v jachtařském baru u vyhlášení výsledků do sebe náš jediný zodpovědný kapitán hodil několik panáků a piv, a po tom, co se bezstarostně prokličkoval přístavem k místu, kde znovu jako každý večer kotvil svou loď, udělal čínskou nudlovou polévku pro všechny, zatopil v krbu, uvařil teplý čaj a svalil se na postel s takovou grácií, že jsem si až v ten moment teprve uvědomila, že jediný člověk, který tu loď umí řídit, je úplně na mraky.

My s ostatními jsme pozorovali zapadající slunce s odstínem červené linoucí se za modrou hladinou kousek od zelených northlandských břehů.

Upíjím teplý čaj, vítr mi víská ve vlasech a v kajutě praská v krbu oheň.

Situace vykreslující spojení všech čtyř živlů v jednom okamžiku.

Postupně obloha přechází do jasné noci a vykukují první hvězdičky.

Ráno potom naskáčeme všichni do vody, čímž skvěle nastartujeme den a spokojeně se vracíme zpátky na farmu, kde nám nebude o nic hůře.

Přesně díky těmto chvílím jsem dokonale porozuměla tomu, proč to ten muž tak miluje.

A že se kvůli tomu vzdal všeho.

Člověk, který tráví většinu svého života na lodi.

Častokrát jsem ho slýchávala říkat: „No kids, no family, no house.“

Vždycky to říkal s takovou rázností a hrdostí.

S největší pravděpodobností ho stálo hodně úsilí, aby si tento způsob života obhájil.

A před kým?

Před rodinou, před světem a možná vlastně před všemi.

Dnešní konzumní společnost jinakost neodpouští a většinou se řídí heslem: ,,Kdo neplave s námi, pluje proti nám.´´

Tento muž se rozhodl plout proti proudu a to sebou nese dozajista i své úskalí.

To je daň za to vystoupit z řady.

Takoví lidé se většinou schovávají na odlehlých místech a dávají přednost samotě.

Značkovým oblečením, vysokým pracovním postem ani drahým služebním autem je neohromíte.

Chcete-li vést konverzaci s takovým člověkem, zeptejte se třeba, co mu v životě dělá radost.

A on se usměje a začne vám povídat o krásách života, protože jeden takový život, který jeho plní štěstím a radostí, on žije.

Musíte ale našlapovat zlehka a pomalu.

Mohl by se snadno vyplašit a dát přednost času strávenému na své lodi než plané konverzaci s vámi.

Nikdy jsem toho, jak by někdo mohl říct „podivína“, neviděla naštvaného.

Nebylo možné z něj cítit závist, chamtivost, naštvanost.

Nic z toho tam prostě nebylo.

Jen čistá duše, která jakoby říkala: ,,Nech brouka žít.´´

Podíváme-li se na minci z druhé strany, určitě mezi charakteristiku takového muže, který ctí svobodu víc než cokoliv na světě a je nespoutaný jako oceán samotný, patří i lehkovážnost, nespolehlivost a nestálost.

To už je ale úděl každého z nás.

Mít dvě tváře, dvě polarity, dva rozdílné vnitřní světy.

Občas jsem ale v očích člověka s takovým nastavením životních hodnot zahlédla smutek a osamělost.

Většinou to ale rychle skryl za úsměv.

To už je asi taková daň za to být jiný.

Naštěstí byl na své lodi kapitánem a kormidlo, svůj životní směr, držel v rukou pevněji než kdo jiný.

,,Nač hledat to, co nemáme, když nemáme to, co to odemkne.´´

Řekl Johnny Depp ve filmu Piráti z Karibiku. 😀

Možná, že ty klíče jsou právě ti lidé, které na té naší cestě potkáváme.

Díky poučením a uvědoměním procházíme jednotlivými komnatami, ve kterých se skrývají naše vnitřní strachy a pochybnosti.

A poklad?

Ten se nám odhalí sám ve chvíli, kdy ho přestaneme hledat.

Oprávněně se domnívám, že on ho už našel…

Nemyslím si, že bychom se měli všichni vzdát práce a svých domovů a jít bydlet na loď. 🙂

Jenom bychom se měli nebát jít si za svým štěstím!

I kdyby to mělo třeba znamenat být jiný. 🙂

A proč?

Protože můžeme!

Díky za to, že můžu.

Andrea Doláková