Cantry Boy & Naked Boy

Úplněk mi pravidelně osvicoval cestu vždycky, když se v mém životě mělo stát něco výjimečného.

Jako kdyby všechny vnější neviditelné síly chtěly pomocí toho světelného paprsku vyslat signál a kapradí našeptávalo, abych ten konkrétní moment, člověka či příležitost na své cestě nepřehlédla.

Z duchovního hlediska je to čas završení, sklizně a uzavírání toho, co bylo započato během novoluní.

Je ideální k tomu, abychom si uvědomili, čeho jsme dosáhli, co je třeba propustit nebo za co naopak poděkovat.

Mnoho duchovních tradic považuje tento čas za příležitost k uvolnění negativních energií, starých vzorců chování, emočních bloků nebo zátěží.

Tento čas se často využívá k očistným rituálům, meditacím a introspekci.

Noční obloha během letních nocí na Novém Zélandu je nádherná a navíc se tento čas nabízí jako ideální příležitost pro večerní procházku.

A tak pár minut na to, co zaparkuji auto na svém již vyznačeném místě, už plánuji, jak jsme ze srandy říkávali ,, Kiwi Hunting´´.

Je to vlastně jen obyčejný walk s červeným světlem, kdy cílem není chráněného novozélandského ptáka ulovit, ale zasvítit na něj a prohlédnout si ho.

Červené světlo kiwi svým zrakem nemůže vidět a my ho tak nevyplašíme.

Zároveň to splní účel, kdy pouhé zahlédnutí kiwiho, se vtiskne do paměti běžného turisty jako vzpomínka na putování po Novém Zélandu jednou pro vždy.

Ti méně šťastní, kteří ho nezahlédnou ve volné přírodě, si potom alespoň mohou pořídit talisman na letišti nebo v obchodě se suvenýry.

Jsou totiž naprosto všude.

Zní to trochu neučesaně a nudně.

To bych ale nesměla potkat toho kluka!

The Farm se stala mým druhým domovem.

Zůstala jsem tady skoro dva měsíce jako dobrovolnice a pravidelně dojížděla na víkendy, i když už jsem normálně pracovala.

Ještě se přehrabuji ve svých věcech a přemýšlím, jestli pojedu ještě narychlo na pláž nebo dám přednost jiným aktivitám, když mě z mého přemýšlení vytrhne hlas, který neznám.

Když se konečně dopracuji k plavkám na dně svého batohu, kluk odnaproti konečně získá mou plnou pozornost.

S bosýma nohama se brodí kaluží blíž ke mě, aby se mohl náležitě představit a cestou odhazuje stéblo trávy, které žmoulá v puse.

Na sobě má pouze roztrhané džíny a zbytek těla má od bahna.

,, Rád bych se připojil, nejdřív ale musím ještě trochu pracovat´´.

Jak jsem během krátkého rozhovoru zjistila, stará se teď o krávy a má práce až nad hlavu, večer by měl mít ale volný.

Během procházky klasicky rozumím každé třetí slovo, přesto se nepřestáváme stále něčemu smát.

Myslím, že i kdyby tam nějaký kiwi byl, dozajista by jsme ho vyplašili.

Zkoušíme napodobovat zvuky samečka, pak samičku, soutěžíme, kdo z nás to zvládne líp, přesto, že nemáme nejmenší tušení, jak ten pták doopravdy vlastně zní a potom se zase smějeme tak moc, až nás
z toho bolí břicho.

Jsme na místě, kde kolem dokola je jedna pláž hezčí než druhá, před námi je volný víkend a my nemáme žádné povinnosti ani starosti.

Tedy alespoň já ne, ten farm boy se musí starat o krávy.

Druhý den se ke mě můj nový kamarád připojí už tak nějak automaticky.

Jeho životní energie mě nepřestává fascinovat.

Je pořád v pohybu, v jednom kuse musí stále něco zkoumat, objevovat, někam lézt, vyprávět a to i za předpokladu, že mu chvilkama nerozumím ani slovo, nevypadá ale, že by ho to trápilo.

Jízda podél útesu připomíná spíš really a zatímco já začínám pomalu litovat, že jsem s ním sedla do auta, on mi zrychleně, aniž bych si všimla, kdy se během té doby co už v kuse půl hodiny stále jen mluví, stihnul vlastně nadechnout, stále něco vypráví.

Mimochodem se zmíní, že pomalá jízda autem ho hrozně nudí.

Alespoň že výhledy jsou fascinující.

Milióny odstínů zeleně a nádherně modře tyrkysová barva oceánu se leskne za slunečního svitu jako zrcadlo.

Nejrůznější druhy pláží nabízejí vhodné podmínky jak pro surfování, tak pro relax a odpočinek.

My jsme si vybrali odlehlé místo v zátoce. Důvodem je pozvolný přístup do moře bez větších vln, což se nabízí jako ideální příležitost si trochu zaplavat.

Dřív než se stihnu vzpamatovat, můj společník, kterého jsem den předtím poznala už uhání s nahým bílým zadkem přede mnou asi tak jako bílá velryba rovnou do moře a u toho na celé kolo zase něco pokřikuje.

Zřejmě se mě snaží motivovat, abych se k němu připojila.

,, Připojím se, jen co se převleču´´.

Drmolím si sama pro sebe česky, protože vím, že mě stejně neslyší a pravděpodobně ho to ve skutečnosti ani nezajímá.

Je totiž zaujatý dalšími novými vjemy, které se před ním rozprostírají, a tak mě ani nepřekvapuje, že dřív než stihnu cokoliv doříct, má hlavu pod vodou a plave někam pryč.

Když se konečně nasoukám do plavek a ponořím se do oceánu, který v parném letním dnu příjemně chladí, rozhodnu se následovat toho naháče přede mnou.

Plaveme až k jachtám, což není úplně kousek a já jsem asi nejdál, kam jsem kdy na Novém Zélandu zatím doplavala.

Už už jsem se chtěla pomalu otočit a plavat nazpět, když v tom spatříme malý vodopád, který by jsme z pláže vidět nemohli.

Pokládám se na vodu a nechávám se jen tak unášet proudem, jsem tak ráda, že mohu být tady a teď.

Bylo to takové malé překonání se, protože jsem se po dobu cestování stále potýkala s obavou, že by ve vodě mohl být žralok.

I teď nad tím přemýšlím.

Někde v skrytu v mé hlavě je ukrytý strach, který jsem odsunula na vedlejší kolej, abych mohla dát zážitkům a dobrodružství zelenou.

Říká se, že kdo se bojí, nesmí do lesa.

Pravděpodobně to tedy platí i o oceánu!

Ten pocit vděčnosti je ale větší než strach samotný a já si toho neskutečně vážím.

Naked boy mezitím už zase něco pořvává, což mě nepřekvapuje.

Thank you Tamngaroa!

Thank you!

Tamngaroa je postava z maorské mytologie na Novém Zélandu.

Je to bůh moře a oceánu, považovaný za jednoho z významných božstev v maorském panteonu.

Tamngaroa je často zmiňován jako otec všech mořských tvorů, včetně ryb a velryb. Hraje klíčovou roli v příbězích o vzniku světa a je součástí širšího systému maorských vír a tradic, které zahrnují respekt a úctu k přírodním silám.

To už se k němu připojím i já a zase křičíme na celé kolo.

Plavání nám zabralo víc času, jsem předpokládala, na rozdíl od mého typického smočit se a ven to bylo výživné a cítím trochu chlad na těle.

Zážitky jsou však silné.

Přemýšlím, že večer strávím v sauně, protože od té doby, co je na farmě joga kurz, je sice všude plno lidí, ale sauna je roztopená skoro každý večer.

Nakonec se ale bavíme povídáním o cestování.

Zjistím tak o svém novém kamarádovi konečně trochu víc informací.

Svou energií a akčností mě ten naháč zaujal.

Člověk se při cestování cítí někdy sám. Rodina i kamarádi jsou daleko.

My musíme budovat nové přátelské vazby, lidé přicházejí a odcházejí a někdy je to trochu vyčerpávající.

Né každý je na stejné vlně, jazyková bariéra dělá svoje a s tímhle klukem jsem se za dva dny nasmála tak jako už dlouho ne!

Večer mi ukazuje cestovatelský blog, na kterém si už nějakou dobu zaznamenává svá dobrodružství z cest.

Byl to naprostý bizár!

Spoustu vtipných komentářů a nahých zadků.

Byla jsem unešená!

Přesně to vystihovalo osobnost toho kluka!

,, Nikdo to nečte, to je jenom pro mě,´´ vysvětluje a vystaví svůj nahý zadek na obdiv přes celou obrazovku.

Zjistím, že je docela technicky zaměřený a dokonce mi nabídne pomoc s vytvořením mého vlastního blogu.

Já jsem si ale svůj blog chtěla vytvořit sama.

Nehledě na to, jak moc neprofesionální to bude.

Možná bych to opravdu mohla či dokonce měla zrealizovat!

Nosila jsem to v hlavě už takovou dobu a tohle bylo jako poslední dílek, který zaklapl do celého příběhu a já se definitivně rozhodla psaní svého blogu opravdu uskutečnila.

Je docela inteligentní.

Snadno by se uplatnil v kdejakém oboru.

Jemu však práce na farmě se zvířaty za ubytování a stravu vyhovuje.

Dokonce pracuje reálně víc než musí.

Tento svůj životní styl měnit v blízké době nehodlá.

Existuje spoustu způsobů jak cestovat.

Naštěstí máme možnost volby a právě v individualitě je to pravé kouzlo.

Mám kamaráda, který si zaplatil kurz angličtiny a po roce na Novém Zélandu se vrátil s perfektní angličtinou.

Jiná kamarádka z Jižní Ameriky zase většinu času zasvětila práci, protože jí přišlo logické v ekonomicky vyspělejší zemi využít možnost primárně pracovat a na cesty se vydala až potom.

Pak jsou tu ale typičtí všeználkové a všudybýlkové.

,, Proč si ten kluk nenajde placenou práci, když necestuje?´´

,, Zůstávat na jednom místě bez výdělku nemá žádný smysl.´´

,,Určitě bych to vymyslel/a líp!´´

Proběhlo Vám něco takového hlavou?

Pak Vám s lítostí musím oznámit, že patříte mezi výše zmíněné všeználky a všudybýlky, kteří si myslí, že ví o životech cizích lidí všechno nejlíp a to jen proto, že neznají všechny okolnosti :-).

Ten můj kamarád, jak jsem záhy na základě následujících událostí později zjistila, měl poměrně závážné psychické problémy.

Jsou to věci, kterými se na první pozdravení hned nechlubíme.

Mentální porucha, kdy dny s překypující energií vystřídaly dny temnoty, depresí a pocitu, že nemá v životě nic smysl.

Dny, kdy jsem svého kamaráda neviděla, protože byl celý den zavřený v autě a moje pocity bezmoci, kdy jsem mu nemohla pomoct.

Najednou to dávalo všechno smysl.

• Překypující energie, kterou disponoval v takříkajíc světlé dny.
• Deník, ve kterém si každý den zaznamenával všechno včetně svých emocí na všech možných stupnicích.
• I důvod proč byl tak vděčný, že může trávit čas s někým, kdo mu naslouchá (a to i přes mou stále velice omezenou angličtinu, kterou jsem disponovala).

Pracovat na farmě se zvířaty ho nejen bavilo a naplňovalo, ale hlavně mu to po psychické stránce neskutečně pomáhalo.

Svou bitvu se svými stíny sváděl statečně a na rozdíl od okolí věděl víc než dobře, proč je právě tam, kde je.

Jen o tom tolik nemluvil.

Dobře totiž věděl, že těm správným lidem nic vysvětlovat nemusíme a těm ostatním to stejně nevysvětlíme.

Jaké ponaučení z toho plyne?

Že nikdo nechodí v našich botách.

Nikdo nešel stejnou cestou jakou jdeme a nikdo nemůže vědět lépe než my sami, co v danou chvíli potřebujeme.

Když se po velkolepém oslavení nového roku chystám tohle mé milované místo opustit definitivně, můj kamarád vypadá, že má právě jeden ze svých lepších dnů.

,,Díky tobě mi už nikdo jíný teď neřekne jinak naž Naked Boy´´.

Zaznějí jeho slova na rozloučenou a pak se spolu naposledy upřímně zasmějeme.

Když odjíždím, dívám se do poslední chvíle do zpětného zrcátka a v mé hlavě se promítnou všechny hezké chvíle, kterých bylo nespočet.

Přišel čas, to tu teď trochu procestovat.

,,Co mě asi čeká v nadcházejících měsících?´´

Ještě, že jsem to tenkrát nevěděla :-).

The Farm bylo cool place!

Northland in the Sammer.

Memories forever!

Díky za to, že můžu

Andrea Doláková