Frendship
andolakova@seznam.cz8.7. 2024
Užívání si přítomného okamžiku.
Svoboda a seberealizace.
Poznávání nových lidí a kultur.
Těch věcí, které se neodmyslitelně pojí s dlouhodobějším pobytem v zahraničí, by se dalo vyjmenovat tisíce.
Ať chceme nebo ne, jsou tu kromě bezstarostných chvil a volnomyšlenkářství i chvíle, kdy musíme myslet prakticky.
Člověk může být sebevětší snílek, ale stát pevně nohama na zemi je základ.
Řešit praktické věci při cestování, to k tomu, ať chceme nebo ne, prostě patří.
Je to přesně ta část, kterou na těch cestách nemám ráda.
Přesto to někdy nejde jinak.
Dokázat se postarat sám o sebe kdykoliv a kdekoliv.
Nezaleknout se první překážky.
Neztratit svoji dětskou hravost a chuť k životu.
Rozpoznat včas chvíle, ve kterých je třeba začít myslet víc racionálně.
Umět se k problému postavit čelem.
Tak tohle přesně jsem od svého tripu očekávala.
Jestli se mi to povedlo?
Rozhodně ne.
Snažím se být tou lepší verzí sama sebe a jsem si vědoma toho, jakou spoustu práce mám stále před sebou.
Ve vnějším světě si projektujeme svou realitu a lidé kolem nás nám odzrcadlením našich vlastních strachů, nedokonalostí a obav pomáhají jít do těch opravdových hloubek sebe samotných.
Ti co nás rozčilují, nám tak nevědomky vlastně pomáhají a je jen na nás, jak dlouho necháme sami sebe vytáčet než nám to dojde.
Čas od času se v našem okolí ocitnou ale i lidé, kteří nám mají na té naší cestě prostě jen pomoc.
Takovým já říkám, že jsou za odměnu.
,,Přátelé jsou jako hvězdy, i když je nevidíš, víš že existují.´´
A svítí nám na cestu, když je kolem nás největší tma.
Kamarád, který se dokáže vžít do někoho, pro koho je praktická stránka věci vnitřní démon.
Přesně ten mi byl doslova seslán jako pomocná ruka z nebe ve chvíli, kdy jsem si nebyla jistá zda jsem dostatečně silná a schopná na to stát se tou pomyslnou ,,silnou, samostatnou a nezávislou ženou´´.
Takzvaně silná samostatná nezávislá žena je pojem někoho, kdo se neztratí ve světe a dokáže si poradit i ve složitých životních situacích.
Je vlídná a přijímající.
Říká ne na věci, které udělat nechce.
S pokorou přijímá všechny příležitosti i dary, které život nabízí.
Nezalekne se první překážky, protože ví, že to je součást cesty.
Respektuje všechny okolo a především samu sebe.
Můj postoj však z prvopočátku místo toho připomínal batole, které po té co udělá 2 kroky vpřed v důsledku vyvažování hned zase krůček vzad a po té nenadálým zaviněním dalšího prudkého zcela nepromyšleného pohybu spadne zase dolů na zadek a okolí zatleská.
Rozhodla jsem se tímto článkem definitivně zbourat všechny pochybnosti těch, kteří si stále ještě kladou otázku, zda může existovat přátelství mezi dvěma lidmi opačného pohlaví.
Může!
Přesto, že jsme spolu s Tomášem strávili během celého roku snad jen pár dní v kuse v jednom autě na cestách, během celých našich working holiday jsme o sobě bezesporu věděli a každým coulem se podporovali.
Zatím co já jsem pomáhala z psychologického hlediska čistě svou přítomností, Tomáš byl technická podpora na telefonu.
Nový Zéland má tu výhodu, že ve chvíli, kdy si uvědomíte, že jste došli do stádia, kdy máte přátele prakticky po celém světě, absolutně přehodnotíte pojem ohledně vzdáleností.
Celý svět Vám v tu chvíli leží u nohou.
Je to takový pocit jako když Vám narostou křídla.
Sundáte pomyslnou pásku z očí a najednou cítíte a víte, že můžete letět.
Je to myšleno jak metaforicky tak doslovně.
Tak jak jsem dřív vnímala tři hodiny jízdy v autě mezi lidmi jako velkou dálku, najednou sama sebe slyším, jak říkám kamarádce, která letí do Austrálie, že se určitě uvidíme znovu, protože je to pouhé tři hodiny letu.
A tak najednou bylo úplně jedno v jakých končinách Nového Zélandu se Tomáš momentálně nachází.
Byl tam.
Můj zachránce.
Můj hyrou.
Když jsem byla na farmě uprostřed ničeho bez signálu a potřebovala jsem se přihlásit do aplikace se svými výplatními páskami s dotazem, proč to nejde, jsem se obrátila hned na Tomáše. Ten než aby mi celý proces vysvětloval, raději se přihlásil do systému na dálku za mě a výplatnice mi ochotně
e-mailem naposílal.
Ve chvíli, kdy se toulám v horách, zprávy a zmeškané hovory od svého kamaráda mám i třikrát týdně.
Když jsem se takzvaně uklidila do bezpečí, neozval se třeba 2 měsíce.
Měl, jak sám řekl, svých starostí dost 😀
S oblibou jsem mu volala vždycky, když jsem dostala další ,,skvělý nápad´´ !
Viděl mé nadšení a taky si o tom všem myslel svoje.
Nikdy to ale neřekl.
Vkládat energii do něčeho, o čem dopředu věděl, že to nemá cenu a snažit se mi mé plány rozmlouvat?
Raději zakončil vždycky celý náš rozhovor se slovy: ,,Buď opatrná.“ .
Pak zpovzdálí bedlivě pozoroval, jak to se mnou dopadne.
Dokonce mi nikdy neřekl tu známou větu: ,,Říkal jsem ti to.´´
Sám pak na svých cestách skákal z 134 metrů bungy jumping, nebo přišel s výzvou běžet maraton.
Bungy se nachází v údolí Nevis kousek od města Queenstown.
Je to skok z výšky s nádherným výhledem na údolí. Je považován za jeden z nejintenzivnějších zážitků pro adrenalinové nadšence.
Co se týká mě a maratonu, taková výzva nešla odmítnout.
Dodnes si pamatuji na den, kdy jsme kupovali startovné.
Bylo to v baru za úplňku v Hamiltonu.
Hamilton nabízí živou a různorodou noční a společenskou scénu, která vyhovuje širokému spektru vkusů a zájmů. Ať už jde o bary, kluby, restaurace nebo kulturní akce, město má co nabídnout.
Udělat během úplňkové noci vždycky nějakou blbost byla už taková naše tradice.
Tomáš nejspíš vlivem té zesílené měsíční záře v opojení alkoholu, po kterém nejen že ztrácí zábrany a soudnost, ale dokonce ho opouští vrozený dar prakticky myslet a domnívá se, že má nadpřirozené schopnosti či je pánem gravitace málem objednal startovné na ultra-maraton v Rotoruře.
Rotorua je svými častými běžeckými závody všeho druhu pověstná.
Atmosféra je tam během závodu údajně nádherná a celé je to velká velkolepá událost.
Problém byl v tom, že daný závod měl být s 2000 m s převýšením a fyzická zdatnost nás obou v tu chvíli naprosto mizerná.
Rotorua je známá svou intenzivní geotermální aktivitou, která může ovlivnit běžecké trasy. Některé stezky procházejí geotermálními poli, na kterém je vidět páru stoupající ze země a horké prameny.
Ultra běžecký závod přitahuje běžce z celého světa a vede přes krásné přírodní scenérie.
Myslím, si, že výzvy jsou v životě důležité. Přesto stanovený cíl by měl být vždy takový, aby bylo jeho dokončení v našich silách a především reálné.
Mělo by nás to především bavit.
V opačném případě by se mohla dostavit skepse a demotivace, což je přesně opak toho jak se chceme cítit a čeho tím, že se rozhodneme něčemu věnovat náš čas a energii dosáhnout.
Přesvědčit ho, že uběhnout čtyřicet dva km na rovné cestě je challenge dostačující nebo že není třeba všechny naše těže vydělané peníze utratit za jeden večer v casinu bylo náročné.
Nakonec to dopadlo dobře.
Tedy v rámci možností.
Skončili jsme tehdy v nějakém obrovském domě opilých lidí, které jsme potkali v baru.
Připomínalo mi to noc jako z nějakého amerického filmu.
Opilí lidé se potáceli ode zdi ke zdi a byli to takový neškodní ,, místní gangsteři´´.
Když jsme se ráno probudili, maraton byl zaplacený a před námi nezbytný intenzivní tréning.
Místo toho mám v puse zvláštní pocit a kromě toho chci umřít.
Po fyzické stránce se cítím tak na sedmdesát a po psychické se morální kocovina nemůže dostavit, protože střípky z předchozího večera dávám sotva dohromady.
To, že nejít do casina bylo správné rozhodnutí Tomáš uzná až ráno.
Nevypadá totiž o nic líp než já.
Mám li zmínit jedno z míst, které já sama za sebe osobně považuji za jedno z mých nejoblíbenějších, je to ten nejsevernější cíp severního ostrova.
Tohle místo je známé pod názvem jako Cape Reinga je a je to posvátné místo.
Podle maorské mytologie toto místo hraje klíčovou roli v duchovní cestě duší po smrti.
Maorové věří, že duše zemřelých cestují na Cape Reinga, kde odcházejí z tohoto světa a vracejí se do svého spirituálního domova Hawaiki, což je mytologické místo původu Maorů.
Cape Reinga je také místem, kde se setkávají Tasmanovo moře a Tichý oceán.
Byla jsem zde několikrát a pokaždé pro mě byla návštěva tohoto posvátného místa něčím významná.
Úplňková noc měla po energetické úrovni tentokrát opravdu grády.
Simča s Tomášem, které jsme na cestě potkali, což byli další dva čeští kamarádi na cestách, se k nám s nadšením připojili ke sjíždění dun.
Po té, co byl náš nový kamarád přivítán opět mezi námi, když se nechal přílivem zatopit na nedalekém malém ostrůvku, jsme měli krásný večer pod jasnou oblohou.
Přesně o půlnoci pak proběhlo i pár rituálů jako obětování náramku s kamínkem, který nám věnovala společná kamarádka a který nás měl na cestách chránit od všeho zlého nebo vychutnávání si pravého novozelanského vína ze stylových skleniček přímo na zmíněné pláži.
Tenkrát jsme na té Spirit Bay s tím kulatým měsícem nad hlavou šeptali ve větru do ticha svá nejtajnější přání a vlivem naší víry, touhy a řekněme trochou i toho vlastního přičinění si ty své největší sny právě plníme.
Kdyby jsme žili ve světe andělů, víl a nadpřirozených bytostí a schopností, řekla bych, že to je kouzlo.
Pravděpodobně není.
Přesto ty chvíle byly až neskutečně magické.
Rozhodla jsem se proto o tomto napsat celý článek.
Jak se rodí přátelství.
Díky za to, že můžu
Andrea Doláková
-
-
Boat Men 24.1.2025 -
Witch 27.11.2024 -
Cantry Boy & Naked Boy 15.10.2024 -
Good vibes 22.9.2024 -
Vnitřní síla 3.9.2024
-