Sdílet můj příběh pro mně není jednoduché, přesto cítím, že bych to měla udělat.
Možná, že právě někdo potřebuje číst přesně tyhle řádky, aby našel odvahu vykročit novým směrem.

Když dnes zavřu oči a ponořím se do svých vzpomínek, sama sebe se ptám.

,,Kdo je ta osoba?´´

,,Tu ženu neznám.´´

Byla jsem to já.

Tak blízko své rodině a přátelům a přitom na míle vzdálená sobě samotné.

Tento zlomový okamžik se mi vtisknul do paměti jako pomyslný životní milník, na který nikdy nezapomenu.

Díky tomuto prozření jsem přišla na to, že domov si nosím uvnitř sebe.

Ve svém srdci.

Bylo to jako facka od života.

Tak jako každá žena jsem si přála vytvořit domov.

Doslova jsem tím byla posedlá.

Stěží bych dnes spočítala hodiny strávené nekonečným přemýšlením nad tím, jaký odstín a jaký dekór dřeva bude pro mou perfektní domácnost ten pravý.

Záhy jsem pak pochopila zásadní rozdíl mezi domem a domovem.

Jsem vděčná za zkušenost, která mi otevřela oči a díky které jsem pochopila, že tahle dvě slůvka, která zní tak podobně nejsou totéž.

Domov je o nás!

Je to o našem nastavení, vnitřní rovnováze a lidech, se kterými sdílíme naše radosti a strasti.

Můj život se rázem dělí na dvě pomyslné životní etapy.

Ta první je, budu šťastná až.

Druhá je poněkud veselejší, protože tam jsem už věděla, že ten nejdůležitější den, kdy je potřeba žít naplno je dnešek.

Všechno ostatní je jenom pouhá iluze.

Vraťme se tedy právě tam.

Na rozcestí.

Zamávat mému starému já, které tohle tehdy nevědělo.

                                 ............................................

Stojím uprostřed prázdného právě zrekonstruovaného panelákového bytu ve městě, ve kterém jsem strávila celé své dětství a sluneční paprsky se odráží z lesklých úchytů do mých uslzených očí.

Byt je tak prázdný, že když promluvíte, můžete slyšet ozvěnu svého vlastního hlasu.

Nikde žádný nábytek ani doplňky.

Já ale mluvit nezkouším, není na koho.

Jenom já sama se svou pýchou a pochybnostmi o sobě samotné.

Ne nadarmo se říká, dávej pozor na to, co si přeješ.

Rozjímám někde v té bublině, kterou jsem si vytvořila a rozhlížím se, jestli není někde potřeba setřít prach.

Za to, že jsem tenkrát jaksi nevěděla, co si počít sama se sebou, nemohl nikdo. Ani přítel, který tehdy po dokončení celé rekonstrukce odjel na 3 měsíce pracovně na misi do Makedonie.

,,Ale co mám teď dělat?´´

Ten prachsprostý fakt, že mi nová kuchyň pocit štěstí a naplnění nepřinesla, mě paralyzoval natolik, že u mě doslova odstartoval něco, čemu jak už dneska vím, se říká transformace.

Je to jako když přejdete z černobílé televize na barevnou. Mimochodem jsem v té době začala přicházet i na to, že něco jako televizi k životu vlastně vůbec nepotřebuju.

V takových chvílích musíte začít plavat. Aneb jak by řekla Dory, postavička z filmu Hledá se Nemo - Když nevíš co, tak plav.

Jak jsem na základě určitých faktů zjistila. Nebyla jsem zřejmě sama, kdo ve skutečnosti nebyl šťastný.

Myslím tím ten pocit, který vychází z Vás. Kdy jste přesně tam, kde máte být a Vy to cítíte a víte.

Během dvou let nezůstal v mém životě kámen na kameni.

Dočkala jsem se velké podpory rodiny, začala poslouchat svou vlastní intuici, cestovat a trávit více času v přírodě. Taky jsem si dovolila něco, na co my dospělí občas zapomínáme.

Dovolila jsem si snít.

Ono, když jde člověk na nějaký trek, který je dlouhý a náročný, tak si myslíme, že tam budeme úplně sami, v divočině, ale není tomu tak.

Realita je taková, že málokdy jsme někde úplně sami. Jsou tam další lidé.

Často podobní hodnotám, přáním a vizím, které zastáváme právě my sami.

Potkáme velkou spoustu nových tváří, ze kterých se mnohdy pak stanou přátelé.

A ono je to s tou životní cestou podobné.

Správná osoba mi přišla do života v tu správnou chvíli.

Názorně mi ukázala, že snít nestačí.

Cestovat? Teď? I když je to to poslední nač bych měla elán a finanční prostředky?

Kamarádka byla opravdu ženou činu. Dřív než jsem se nadála, seděla jsem tu ve vlaku, tu v letadle a často vlastně ani netušila, jakým dopravním prostředkem to vlastně jedeme.

A tady to celé začalo.

Vždycky jsme si naše cestování náramně užili a hlavně jsem poprvé v životě objevila kouzlo cestování s baťohem a taky to, kolik se toho dá zažít, když člověk někam vyrazí na vlastní pěst.

Do té doby jsem totiž žila v mém zaslepeném světě, kdy dovolená rovná se cestovní kancelář.

Jak jinak.

A pak? Někde s baťohem uprostřed hor započala moje nová cesta sebepoznání.

A taky to byla pěkná jízda!

Zážitky přibývaly neuvěřitelným tempem a byly ve skutečnosti ještě vtipnější než na mém blogu, který je našimi autentickými cestami inspirovaný.

Dnes mám za sebou kromě pár treků s batohem po Evropě taky roční dobrodružství na Novém Zélandu.

Na vlastní kůži jsem mohla pocítit kouzlo sólo cestování a protože jsem tak trochu jako právě ta výše zmiňovaná Dory, je moje dobrodružství mnohdy zmatené vtipné a chaotické.

Zastávám však názor, že kdo se umí zasmát sám sobě, nevyjde ze smíchu celý život.

Chcete se taky pobavit?

Často na věci, které děláme rádi, zapomínáme a nebo je odkládáme na neurčito.

Máme pocit, že bychom se měli věnovat něčemu užitečnému.

Já bydlím v autě.

Tedy bydlela jsem.

Než se mi rozbilo a tak jsem si koupila stan a začala stopovat.

No a co.

A víte co? Bylo to pak ještě lepší!

Ale to jsem už moc daleko.

O tom je přece celý můj E-book.

Když může cestovat Dory, proč né třeba zrovna ty?