Sólo cestování

Jestliže život je cesta, což věřím, že je.

Cestování je vlastně žití.                                                                 

Jestliže život je cesta, což věřím, že je.

Sólo cestování je vlastně takový hike!

Je hikevání nebezpečné?

 

Pokud k tomu přistupujeme s dostatečnou pokorou k přírodě, jsme vhodně oblečeni, máme dostatek vody a jídla a dokážeme racionálně zhodnotit svou fyzickou zdatnost, pravděpodobně to pro nás zase tak nebezpečné není.

 

Často od rodiny slýchávám tu známou větu: ,,Dávej tam venku na sebe pozor!´´

 

Slovem venku se snaží vyjádřit širokoúhlé rozptýlení pro celou naší planetu a přitom já už dávno vím, že největším nebezpečím jsem pro sebe ve většině případů právě já sama.

 

,,Tak se tady měj hezky a hlaš se.´´

 

říká mi kamarádka na rozloučenou a mě to v tu chvíli ještě nedochází.

 

Zůstávám na druhé straně zeměkoule – tentokrát sama za sebe.

 

,,Co tam budeš sama dělat ?´´

,,Vrať se domů!´´

Takhle vypadá většina telefonátů s rodinou.

 

To, že nemám ponětí v tu chvíli nepřiznám.

 

Občas si připadám jako idiot.

 

Odpovídám zcela upřímně na otázku, jak se tam na opačné straně druhé polokoule mám.

 

Matthew dobře ví, jak velká má jazyková bariéra je.

 

Je to jeden z lidí, který byl u zrodu mého prvního: ,,How are you?“

,,Im fajn, thank you and you?“

 

Vzhledem k tomu, že jeho rodným jazykem je angličtina a s češtinou Matthew sám teprve začíná, bylo naše počínání dost vtipné.

 

Zpříjemňovali jsme si to alespoň tak, že jsme společně objevovali nové kavárny a vinotéky v Brně.

Jednou si Matthew přinesl domácí úkol a přál si, abych mu vypsaná slova přeložila do češtiny. Já ale žádnému z těch výrazů, které měl krasopisně vypsané v sešitě nerozuměla. Situaci jsme vyřešili tak, že jsme si objednali další pivo.

 

Matthew se mnou také sdílel mé nadšení pro vycestování. On sám hodně zemí navštívil nebo v nich nějakou dobu žil a taky věděl, o čem přesně takzvaný backpecker live je. Dokonce pro své působení volil často země, ve kterých se nemluví jeho rodným jazykem, tedy angličtinou.

 

Vždycky se z pobytu v zahraničí snažil vytěžit co nejvíce. Toužil se dozvědět zajímavosti o tamější kultuře a učil se jazyk.

 

Kvůli jazykové bariéře jsme si tenkrát moc popovídat nemohli.

 

Ale po pravdě?

 

Slova a věty nebyly zase tolik potřeba.

 

Někdy se mohou vést i hodinové prázdné konverzace bez jazykových bariér s lidmi, se kterými nesouzníme a je to jako lít vodu do děravého hrnce.

Stojíme tváří v tvář k člověku, který sice slyší, ale neposlouchá.

 

Přiznám se, že to dělám taky.

 

Dokonce docela často.

 

Je to jako zmáčknout tlačítko na vypínači.

 

V opačném případě jde z něčeho tak obyčejného, jako je oční kontakt, vyčíst porozumění.

Možná je to neverbální komunikace, na kterou tolik zapomínáme a nebo něco mezi nebem a zemí, kdy skrze setkání podobně rozvibrovaných energií vznikne synchronicita.

 

Řekněme tedy, že jsem už tenkrát dospěla k názoru, že s těmi správnými lidmi můžu klidně i mlčet! Žádná angličtina, žádný žádný problém – hurá na Zéland!

 

Když se po nějaké době podívám znovu na telefon, na messengeru najdu zprávu od mého moudrého přítele: ,,Přesně o tomhle je podle mě život!´´

 

Najednou mi to došlo.

 

Od téhle chvíle jsem už nebyla člověk, který neumí anglicky.

 

Stala jsem se někým, kdo se učí anglicky!

 

Do mého života přišla vděčnost.

 

Řekla jsem si tedy: ,,Vítej.“

 

Děkuji, že můžu zažívat dobrodružství, objevovat krásy přírody, užívat si čas, kdy nemusím nic a zároveň můžu úplně všechno a ještě ruku v ruce jít naproti osobnímu rozvoji.

 

Ten tam někde vzadu pokulhával jako stařec s holí, který se pomalu škrábe na vrchol.

Občas se zastaví, pak se opře se o hůl, provede krátkou introspekci a pomalu s rozvahou a hlavou vztyčenou kráčí zase dál.

 

Nahoru vede stejně jenom jedna cesta a na Zélandu se nikdy nikam nespěchá.

 

,, Tady je obrovská svoboda, je tady tolik svobody, že najednou nevíš, co s ní máš dělat.´´

 

říká mi jedna cestovatelka, než nasedne do autobusu směr Auckland.

 

Je to čas během kterého poznáváme spoustu nádherných míst a skvělých lidí.

 

Zjišťujeme, že v sobě máme ukryté strachy, ale i talenty, o kterých jsme neměli ani ponětí.

To všechno se skrývá pod tímto jedním jediným slovem ,,treveling´´.

 

Cestování je v prvé řadě hlavně velká zkušenost.

 

,,Mám to up and down.´´

 

říká mi jeden z cestovatelů a já vím co tím myslí.

 

Sama si procházím podobnými pocity.

 

Před svou poutí na Nový Zéland jsem četla pár cestovatelských blogů, našla jsem zajímavosti o krásných místech, praktické rady, které se hodily hlavně do začátků a načerpala inspiraci pro své další cesty.

 

Nikde jsem se, ale nedočetla o emocích.

 

Jak se tedy vlastně cítí takový sólo cestovatel?

 

Realsy na instagramu a přenádherné portréty šťastných usmívajících lidí už neukazují pocity osamělosti a home siky, které se při cestování prostě dějí.

 

Chystáte se někam na delší dobu?

 

Myslíte si, že Vám se to určitě nestane?

 

Tento pocit dostihne každého, je to jenom otázka času.

 

Jsou to přesně ty chvíle, které nás dělají silnějšími.

 

Je to jako být oblečený – neoblečený.

 

Obutý – neobutý

 

Prožívat pocity samoty a přitom úplnou satisfaction v jeden a ten samý okamžik.

 

Někteří z nás to berou doslovně a zkoušejí banji jumping, skydiving nebo se jdou proletět vrtulníkem.

 

Tím se emoční výkyvy ještě umocňují a my se nacházíme nahoře a dole už i ve hmatatelných formách.

 

,,Procestovala jsem celý Zéland a viděla jsem všechna turistická místa.´´

 

Přesně tohle je věta, kterou nikdy neřeknu.

Mé cestování je založené na sdílení.

Každé město, místo i bod na mapě, kde jsem byla, mám spojené s lidmi, zážitky a nezapomenutelnými momenty.

Každý kousek této přenádherné země má své ojedinělé kouzlo a každý člověk svůj příběh.

Jsou to přesně ty ingredience, ze kterých potom můžeme vyčarovat úsměv na tváři všech zúčastněných.

A ne jen pouze pro ten jeden jediný moment.

 

Když to smícháme dohromady, můžeme z toho vyrobit kouzelný lektvar na všechny starosti a strasti.

 

Vzpomínky!

+ Ctrl v – uložit na později.

+ Zálohovat.

+ Už nikdy nebýt na cestách smutný.

 

Získala jsem tu něco, co mi už nikdy nikdo nemůže vzít.

 

Říká se, že každý člověk je nám testem, trestem nebo darem.

 

Já jsem na svých cestách potkala všechny jenom za odměnu.

 

Taky se říká, že nám je naloženo vždycky jenom tolik, kolik můžeme unést.

 

Těžko odhadnout jestli mé štěstí bylo způsobené tím, že jsem měla v určitých situacích takříkajíc co dělat sama se sebou a nebo se prostě na cestách a v horách k sobě dokáží lidé chovat s větší úctou a respektem.

 

,,Dáš si kousek?´´

 

přeruší moje rozjímání můj nový kamarád z Fidji, se kterým jsem den předtím v kruhu zpívajících lidí popíjela kawu a snažila se broukat do rytmu country písniček.

Odpovídám trochu rozpačitě:

 

,,Vždyť je to tvůj oběd.´´

 

,, Můj táta vždycky říkal, když něco máš, rozděl se. ´´                        

,, Když máš jeden kousek a je 6 lidí, dej každému 1/6.´´

,, Tak mě to doma učili a tak to dělám celý život.´´

 

Tom opravdu vždycky, než začal jíst, obešel celý hostel a zeptal se dvaceti lidí, jestli nemají hlad.

S obdivem jsem tohle jeho počínání dlouho pozorovala.

 

Myslela jsem v tu chvíli na svou rodinu a na přátele.

 

Na ty, kteří jsou doma. Tisíce km vzdálení a s naším prvním slunečním rozbřeskem u nich slunce pomalu zapadá. Na ty, kteří ulehají pravděpodobně ke spánku, ve svých vanech někde na cestách.

 

Ty, které jak mi cestování dalo, mi tak rychle zase vzalo.

 

Během jednoho týdne se na Novém Zélandu toho dá s jedním člověkem zažít víc než doma za celý měsíc.

Během již zmiňovaného měsíce víc než doma za celý rok.

 

Potom si během jedné minuty řeknete sbohem, každý se rozjedete na opačnou stranu a s největší pravděpodobností se už nikdy neuvidíte.

 

V mém případě se rozjeli oni a já zůstala stát na silnici.

 

Dodávalo to celé té situaci ještě víc na dramatičnosti a svým způsobem to bylo i dost komické.

 

Holka bez auta a bez angličtiny, která má víc věcí než je schopna sama unést.

 

Většinou jsem vlastně ani neměla čas přemýšlet nad tím, zda mi daný člověk bude scházet nebo ne.

 

Vše mi docházelo až později.

 

Zpravidla jsem si odchytla další auto nebo hekticky naskočila do autobusu a začal se psát nový příběh.

Každý tady ví, že přátelské vazby a vztahy jsou z nějakého důvodu v zahraničí tak nějak silnější.

 

Je to způsobeno zážitky, které nás pojí.

 

Doma u televize, v kanceláři u svého psacího stolu ani v hotelovém komplexu na dovolené s bazénem a drinkem v ruce, nikdy nezažijeme to, co nám při reálném cestování v terénu zaručí, že na daný okamžik a konkrétní osobu nikdy nezapomeneme.

 

Neupínat se na nic a na nikoho.

 

Platí to i v běžném životě, ale kdyby existovalo něco jako cestovatelské desatero, určitě to tam bude uvedeno.

 

Je to takový ukazatel, podle kterého poznáme pravého protřelého cestovatele.

 

Řekne vám sbohem s takovou samozřejmostí, jako že ráno vyjde slunce a už o něm nikdy neslyšíte.

V tomto bodě mám já osobně rozhodně dost co dohánět. Často po svých nových přátelích teskním i celé týdny po tom, co už se nevidíme.

 

Sólo cestování nám vytahá všechny pandořiny skříňky.

 

Neschopnost být sám se sebou, strach z toho nemít věci pod kontrolou, navazování nových vztahů či neschopnost nechat situaci být.

 

Jednou jsem dostala otázku, jestli si myslím, že lidi na Nový Zéland před něčím utíkají.

Myslím si, že často se snažíme utéct sami před sebou než zjistíme, že to vlastně nejde.

 

Vyzkoušet si žít jinak a poznat novou zemi je dle mého názoru dobré rozhodnutí vždycky.

 

Ať už si léčíte rány na duši nebo jste učinili rozhodnutí, že je čas myslet tentokrát sám na sebe a odletíte si žít svůj vysněný život v karavanu.

 

Čerstvý vzduch, otužování a dobrá nálada je lék na všechno.

 

Pro všechny ztracené bytůstky, osobně doporučuji práci na kiwi sadu.

 

Takzvaná terapie prací zaručí, že ne jeden z nás si uvědomí, že ty naše ,,nudné´´ životy možná nejsou zase tak špatné :-).

 

,, Máš nějak moc věcí, na to že cestuješ s batohem.´´

 

Slyšela jsem nejednou tuhle větu.

 

Propouštění lidí, ale i nepotřebných věcí ze svého života pořád ještě tak nějak přes všechnu snahu neumím.

 

Kromě toho, že jsem se coby zmatená Dory prohnala Zélandem, ještě navíc jsem skoro půl roku brázdila místními silnicemi bez vlastního auta.

 

Mé staré auto zhruba po šesti měsících vypovědělo službu a tak se proroctví od kamarádky: ,,O tebe strach nemám, ale bojím se o všechny okolo.´´ do posledního puntíku naplnilo.

 

,, Myslíš, že to bylo tady?´´

Ptám se Vivien.

Vivien je holčina z Číny.

Většina lidí z Číny se drží ve skupinkách.

 

Vivien je ale unikát!

 

Přestože má příšernou angličtinu, je věčně optimisticky naladěná a lidi v campu i v práci jí zbožňují. Chováním mi připomíná spíš malou holku než dospělou ženu. Je šíleně zmatená a vůbec neumí řídit, je doslova postrach silničního provozu, hrozbou pro sebe samotnou a všechny okolo – nejhorší na tom je, že se v ní sama občas vidím.

 

Je to jako dívat se do zrcadla.

 

,, No vy jste teda musela být dvojka.´´

 

Kamarádka se nad naším pozdním příchodem do práce náramně baví a já si ještě utírám pot z čela.

Během cesty do práce, která měla trvat 5 minut jsme zabloudily. Přijíždíme o 30 minut později.

Motáme se na polní cestě bez signálu, bez možnosti dát někomu vědět, že nevíme, kde jsme.

Když konečně vyjedeme z pole, na kterém jsme uprostřed ničeho zabloudily zpátky na asfaltovou silnici, držím se palubní desky a s očima na vrch hlavy si v duchu vyčítám, proč jsem si nevšimla L, které je nalepené na předním skle a které značí, že se jedná o řidiče začátečníka!

 

Kdybych věděla, že se bude jednat o adrenalínovou jízdu, alespoň bych se tolik nenasnídala.

,, Vivien se semnou snaží lámanou angličtinou vést diskuzi ohledně politické situace mezi Tchaj-wanem a Čínou.

 

Má strach, že Tchaj-wan Čínu napadne.

 

Je jasným příkladem toho, jak moc nám média tím, že nám předkládají, jen to co chtějí, dokáží zkreslit, přikrášlit nebo dokonce úplně změnit úhel pohledu na věci, které jsou mnohdy úplně jinak. Třeba klidně i obráceně.

 

Dřív než jí ale stihnu oponovat, Vivien šlápne na brzdu a já na sebe vyleju hrnek s kafem ze svého plastového hrníčku.

 

Věděla jsem, že se mi tento rituál ranní kávy na cestu jednou vymstí.

 

A to jsem si myslela, že to bude klidné ráno.

 

To, že jsem potkala Vivien, ale i spoustu dalších lidí, bylo v důsledku toho, že jsem musela cestovat bez auta.

 

Je to zase jenom úhel pohledu, jak se na věci díváme.

Když jsem spala v autě, dělávala jsem si srandu z toho, že jsem bezdomovec.

Bez auta jsem se stala dobrodruhem!

 

A tak mohu klidně po roce na Novém Zélandu říct, že jsem byla sólo cestovatelka.

Né ale sama!

 

A o tom to přece celé je!

 

Díky za to, že můžu

 

Andrea Doláková